Před odjezdem:

O tom že Sayczech team vyrazí v letošním roce 2009 do Románie se rozhodovalo už někdy v zimě. Chvílemi se sice tato výprava maskovala za název Doupov(což měla být „pro nezasvěcené“ jakási náhrada, kdyby náhodou Rumunsko nevyšlo), ale nakonec padlo rozhodnutí vyrazit v termínu od 16.5.-24.5.09 zdolávat rumunské vrcholky. Měl jsem od Sayczech teamu volnou ruku ve výběru ubytování a lokace celé akce. Po mnoha peripetiích při hledání a obmailovávání různých pensionů mi padl do oka nejvíce Casa cu Meri ve vesničce Poiana Marului přímo v lůně pohoří Tarcu. Majitel Saša odpovídal hbitě a v angličtině, což bylo pro mne velkou výhodou, protože jsem si od loňské samovýuky rumunštiny pamatoval bezchybně asi jen jednu větu. "Motocicleta prididi zapada" - což by mělo znamenat něco jako „Motorka zdolá sníh“. S touto skutečně rozvinutou rumunskou jazykovou výbavou jsem nepovažoval za vhodné, pokoušet se s místními spojovat telefonicky a zajišťovat tak ubytování. Saša mi v dalším mailu prozradil, že jezdí také na enduru a dělá něco jako průvodce po horách. To jsem bral jako dobrý bonus a podle fotek co poslal, jsem usoudil, že naše výprava se má na co těšit.
Přípravy jsem oproti předešlým rokům nijak zvlášť nehrotil a doufal jsem, že vše proběhne v pohodě jako 2 roky předtím. Motorky jsme téměř všichni obměnili za novější a lehčí, proto i všemožných úprav a ladění bylo méně. Jen Fanda do poslední chvíle hrozil, že s tím křápem(WR250) nikam nepojede. Po několika úpravách karbíku při nichž zlítal asi půl republiky a po pár uklidňujících telefonátech od nás, jsme nakonec v pátek večer mohli nakládat 4 stroje a vyrazit. Pátý člen Sayczech teamu Petr se bohužel výpravy letos zúčastnit nemohl, poněvadž se na něho během posledních dní sesypalo dost jiných starostí než jsou motorky. Škoda, těšil jsem se už předem na teoretické rozbory endurozáležitostí  nad plechovkou piva a panákem Tuicy, ke kterým tradičně mezi našimi zkušenějšími členy výpravy docházelo.
 Hned po příjezdu do Práglu jsme dostali od Fanoušů vycinkáno, kde se flákáme, že už mají všechno hotovo a čeká se jen na brzdy z venkova. Na dvorku se už povalovala neskutečná kvanta křápů, která údajně musíme nacpat do Tranďáka a to ještě nepočítám našich pár švestiček. Odborně jsme přikurtovali motky, vzájemně si zkritizovali způsob uvázání a už nic nebránilo vyjet vstříc tisíc km vzdálenému enduroráji. Prahu jsem opouštěli stejně "brzo" jako loni, před půlnocí, a doufali jsme, že cesta nebude trvat zas přes 20 hodin, jako loňská anabáze k Vatra Dornei.

Sobota 16.5.2009

Noční jízda nebyla okořeněna žádnou větší významnější událostí, která by stála za zmínku. Příjezd do Rumunska je jako vždy zpestřen nákupem podivné známky Roviniety. Vytlemená dáma za pultem pořád něco mele rumunsky, ničemu nerozumíme, ale nakonec nás obírá jen o pár šestáků tvrdé evropské měny. Lepíme zmodernizovanou samolepu a můžeme vyrazit do země enduru zaslíbené. Začíná být horko jako v pekle, nejpoužívanější dopravní značkou, které míjíme je "Drum in lucru - silnice v opravě" . A to vždy minimálně 10-15 km. Opět se setkáváme s rumunským národním dobrodružstvím, projíždění na červenou v místech kde je silnice stažena do jednoho pruhu. Další novinkou při výstavbě silnice jsou pro nás poházené šutry v pruhu, kde už je nastříkaná penetrace a silnice čeká na položení nového koberce - vkusné opatření proti bláznivým řidičům, aby se tomuto pruhu opravdu vyhnuli. V Timisoaře měníme pár "fifníků", jak Fanda nazval rumunskou měnu RON. Poprvé se setkáváme s bankomatem který žere papírová Éčka a vyplivne nám za to rumunské fifníky - ještě předtím však s Fanoušem trávíme cca 10-15 minut ve frontě k okénku bankovní úřednice, která nás ale v zápětí s lamentováním vyhazuje a posílá k bankomatu. Trávíme další doma připravené řízky a prodíráme se rumunskou dopravní džunglí až do Caransebes. Průměrná rychlost v Rumunsku opět něco okolo 40km/h … "je to na hovno", jak Fanda pravil !? Když už jsme na dosah zasněžených kopců, bereme do kanystrů benzín, abychom nemuseli jezdit zbytečně asi 30km k nejbližší pumpě. Objem benzínu který budeme potřebovat, jsme propočítávali podle předchozích let, což byl trošku omyl, jak jsme později zjistili. Pak už se jen těšíme, jak bude vypadat cestička od Otelu Rosu vzhůru do Poiany Marului, která je na mapách značena nejtenčí možnou čárkou. Naštěstí je to klasická panelka, takže pokračujeme okolo kamenité přehrady relativně v pohodě. Vesnička vypadá trošku jinak, než co jsme viděli na severu země. Spíš se to rovná klasické rekreačce. Samej pension, guest-house a chatky. Na plotech u cesty jsou mraky cedulí, které lákají k pobytu tam a tam. Nás ale zajímají hlavně ty hory… To je fantazie, přímo nad vesnicí samý prudký prďáky v bukových porostech, za nimiž majestátně vyčnívají nejvyšší, částečně zasněžené vrcholky pohoří Tarcu. Nacházíme i ceduli Casa cu Meri, což je pro další týden náš nový domov. Vítáme se s majiteli a jsme pozváni dovnitř na ukázku pensionu a hlavně na ochutnávku Tuicy. Tento nápoj k Rumunsku neodmyslitelně patří a uvítání bez doušku této lahodné lihoviny si už ani neumím představit. Iza(otec Saši a majitel pensionu) nám vysvětluje, že Tuica je naprosto "originálna" a ojedinělá s přísadou bazalky. Silná je teda dost. Pak ochutnáváme cosi slabšího, ale většině už je nám to jedno, protože po propařeném dni v autě už začínáme být nalití. V sobotu ještě sundáváme motky, já s celým servisním týmem montuji šusplech, aby Drzka náhodou nepřišla k úhoně. Očumujeme Fandovo voňavku WR250, i když on bručí, že to odspoda vůbec netáhne a dusí se to …  Petr by řekl – hnusná rejže, je to DODO(dodělej doma) … "je to na hovno" !?

Neděle 17.5.2009

Ráno nás budí podivné duté klepání kdesi ve vsi. Přemýšlíme, co to tu mají za podivného kokrháče, který má budit, když se po chvíli ozve cinkání zvonu. Áááá… to „batmani“ v místním klášteře jsou zdejším kohoutem, tahajícím unavené turisty z pelechů.
Ještě večer jsme stačili usednout k mapě a naplánovat, že vyrazíme druhý den směrem Muntele Mic a pak snad dál k hoře Tarcu. Saša se ráno začíná oblékat do motohadrů a vyráží s námi, aniž bychom ho nějak prosili - OK pro nás jedině výhoda, alespoň nebudeme hned první den bloudit. Prvních pár km je obyčejná prašná gruntovka. Zastavujeme jen u pidivodopádu zvaného Cascade Sucului, který vypadá asi jako pár šutrů na naší Vydře, přes které se valí voda. Děláme i přesto pár fotek a razíme dál. Konečně přijíždíme k místu, odkud vede už jen klikatá cestička pěkně vzhůru k pastvinám. Tu a tam nějaký ten odložený kmínek stromu, potůčky vody v kolejích apod. V jednom místě si zkouším zkrátit cestu střemhlav vzhůru, leč to co se zdálo jako poměrně stabilní  a pevný podklad se fest boří a já nestoupám…?! Rozhoduji se k ústupu zpět k cestě přes haldu větví - kolej byla malinko hlubší, a tak házím menší šipku a motka mi lehce zalehává. Mám pokřtěný nový kalhoty od rozpáleného vejfuku, ale jinak první držku na rumunské půdě přežívám bez újmy. Pak už jen samá pozitiva a životní jistoty až k pastvinám, kde na nás jen krátce útočí psi. Těm ale narychlo ujíždíme vzhůru borůvčím k Muntele Mic. Kopec se ze zdola zdá být poměrně strmý, ale dáváme ho celkem s přehledem, až na pár zaváhání v neviditelných výmolech a dírách. Přes vrcholek hory míříme rovnou k maxikříži, který je velmi nezaměnitelným symbolem tohoto pohoří. Mně osobně to přijde tak trochu jako náboženská zhýralost, budovat v těchto nadmořských výškách takovou masivní ikonu zbožného obyvatelstva - no proti gustu…! Na druhou stranu asi lepší než paneláková krychloidní stavba uprostřed střediska Muntele Mic. Tento symbol nedávných komunistických dob je navíc v současnosti opuštěn,nevyužit a zub času ho řádně okusuje ze všech stran. Pár nezbytných fotek, kocháme se protějšími vrcholky a míříme rovnou okolo kříže dolů do Muntele Mic. Fandovi opakovaně chcípá Weverka a baterka odmítá už spolupracovat. Dole zjišťujeme, že volnoběh je dost nízký - zřejmě řidší vzduch už zaúřadoval. … " je to na hovno!" Ladíme a jedeme dál k sedlu Cuntu.
Nejdříve po šutrových sjezdech při silnici na Muntele Mic a později nahoru a dolu lesním porostem, až se po pár kilometrech objevuje chaloupka meteostanice v Cuntu. Tento pohled jakoby vypadl z mnoha obrázků na turistických webech, na kterých jsem si prohlížel fotky pěšáků zdolávajících Tarcu. Dáváme malou pauzu a už teď si všímáme, s jakou grácií Saša dokáže pohotově a bezbolestně zaujmout polohu ležícího střelce. Chce to mít zažitý opravdový grif, takto ladně ulehnout do trávy! No nic zaleháváme také a vyvstává jen tradiční otázka. "Tak kolik jim dáme Karle …??? "
A jdeme do toho! Vrchol Tarcu zahalen do občasných mráčků už nás volá. Držíme se na jakési cestičce(dá-li se to tak nazvat), která vede směrem vzhůru. Později na cestičce přibývá šutrů až jejich množství a velikost dohání poprvé Fanouše ke vzteku. …" Je to úplně na hovno!!! " Sněhu je místy dost a dost, a proto se dostáváme do situací, kdy je potřeba improvizovat a jet kudy se dá. Pár míst je nutno i provláčet přímo sněhem. Metry statečně narůstají, už jsme více jak 1900 metrů vysoko. Přichází první kritické místo. Díky sněhu je nemožné jet po šutrové stezce a musíme hledat jiné varianty. Saša se pouští strmě vzhůru, ale po pár metrech leží. Za kurty upevněné na vidlích ho dovláčíme o pár metrů výš a odtud už vyjíždí až nad hranici 2 tis. metrů. Já nalézám mezitím variantu 2, kterou je strouha zaříznutá šikmo ve svahu a okořeněna je i nějakou tou skalkou. Stačí zapádlovat párkrát nohama kolem sebe a jsem z nejhoršího venku. Vracím se společně se Sašou kouknout, jak budou úspěšní ostatní. Saša usedá na šutr, zapaluje Kentku a tlemí se, jak se mi dřeme… Se střídavou pomocí se další tři motky dostávají nahoru i se svými piloty, kterým přibylo na čele  pár vydatných kapek potu. Tu a tam dojde díky krátké noze k ladnému odložení, síly ubývají… " je to na hovno" . Zdola se ozývá jekot dvoutaktního motoru a je jasné, že budeme mít brzy společnost. GPS ukazuje už přes 2000 m. n/m. Pokračujeme dál. Čeká nás už jen jedno zasněžené místo, a pak se již objevuje budova meteostanice na Tarcu. Okolo je tradiční mrdník - plechovky a jinej bordel, proto jedeme až k turistickým cedulím, které ukazují že jsme fakt už na Tarcu - 2190 metrů… Paráda, hned první den a jedna z met nejvyšších je zdolána. Dojíždí nás skupina motorek, které jsme už předtím slyšeli v údolí. Dozvídáme se, že jsou to Jihočeši, tedy vlastně mí sousedé. Krátce pokecáme, foto u cedulí a mažeme pryč. Na sežrání řízku to tu dnes dost nepříjemně fičí a je celkem kosa. Sváča bude dole! Do Cuntu sjíždíme bez potíží, místy se pouštíme do hledání vlastních stezek, abychom nejeli to stejné jako nahoru.
Zapíjet oschlý šnicl vodou je dost nevkusné, a tak jedeme uhasit pekelnou žízeň jedním Ursusem na Muntele Mic. U silnice nás zaráží odstavený sněžný skůtr, sníh už tady nějakej ten pátek není. S tím si majitel asi hlavu neláme, prostě si tam na podzim pro něj dojde…?! Dobrá garáž !!! Dolů do Poiany Marului sjíždíme jinou cestou - je to lehčí a kratší varianta návratu.
Do večeře ještě nějaká ta chvilka chybí, a tak vyrážíme ve třech(Fanda razí do sprchy) okouknout ještě přehradu - už při našem příjezdu jsme zahlédli písčité břehy upuštěné nádrže, které sváděly k blbnutí. Volíme příjezd zleva, což se brzy ukazuje jako ta horší varianta. Křovím se sice k vodě dostáváme, ale v cestě nám stojí dost rozlitá říčka, na jejímž dně je poměrně dost bahna. Že je z podobného materiálu i břeh, se dozvídáme jen co se chceme otočit. Zadní kolo Fanoušovy motky mizí v měkkém podkladu a na řadu musí přijít ruční pohon stroje. Druhý břeh je už lepší, blbneme chvilku na naplavených muldách. Povaluje se zde ale dost bordelu - dráty, plechovky a střepy. Nasekáme pár kýčovitých fotek u vody a jedeme na dlabec.
Po večeři ještě sedíme u mapy a padají návrhy, kudy to vzít druhý den. Saša cosi ukazuje, ale volí nevhodně slovo hard, což už Fanda bezpečně překládá a doporučuje na druhý den raději něco méně hard. Ráno moudřejší večera, uvidíme zítra… Večírek dále pokračuje ve znamení několika plechovek piva a nezbytné Tuicy - kombinace řekl bych vražedná… Iza tvrdí, že po tomhle nám blbě být nemůže, tak proč mu nevěřit. Už od prvního dne láká Fandu při náhodném setkání vybranou gestikulací na stopičku kořky a je vidět ta radost ve tváři, když se Fanda nechává přemluvit.

Pondělí 18.5.2009

Ještě než nám Iza naservíruje snídani, pouštíme se někteří do drobnějších úprav. Wimpi vyměňuje přední řetězové kolečko za menší, aby byl z KTM ještě lepší "traktůrek". Kolečko z druhovýroby sedí nějak podivně, ale zručně vykrojená kolečka z plastového kanystru ho patřičně usadí. Fanouš ještě sundává SPZ, než zde přijde k úhoně. Podle Saši je zde tato cedulka dost zbytečná. Pak jen dolití benzínu - a už teď zjišťujeme, že námi pořízené zásoby cca 40 litrů na hlavu, jsou pro zdejší ježdění přehnané. Za včerejší den máme asi 80 km a bylo toho dost. Saša opět přichází s tím, že jede s námi. Začínáme přemýšlet, jakou odměnu mu za toto průvodcovství nabídneme. Rozhodně to má své výhody, sami bychom určité věci asi těžko hledali.
Vyrážíme na druhou stranu než včera, nad přehradu Lacul Mare. Při pohledu na kopec nad ní mi to sice zase tak soft nepřipadá, ale necháme se překvapit. Jedeme po vyschlém břehu přehrady - je vidět že vody je opravdu málo. Později nám Saša vysvětluje, že vyrábí hodně energie, a proto je vody málo…  !? Pak už vjíždíme do lesa, stoupáme po klikaté cestě a přes pěkný výjezd až na pastviny. Výhled je parádní - je vidět celá přehrada i s hrází a protější svahy okolo Muntele Mic. Po dalších pár vystoupaných metrech k vrcholu Vf. Zanoaga začíná na hřebeni nádherný "single track". Prodíráme se nejdříve křovím a klečí, později kličkujeme v hustém smíšeném lese. Delší dobu tu nikdo asi nejel, ale stopa je místy vidět. Saša nás vede dost neomylně, i když jede stylem, že občas zajede do hustého porostu, který se za ním zavře a na druhé straně čeká překvapení - vychází to ale výborně. Při výjezdu z lesa se před námi objeví vrchol Magura Marga(1502 m). Úzkou cestičkou v borůvčí mezi klečí stoupáme vzhůru až na nejvyšší bod. Pod námi se teď už rozprostírá celé údolí okolo Otelu Rosu. Dáváme si pauzu, když se nám za zády ozývají dost silné rány spojené i s občasným světelných efektem. Je jasné, že dnes by nám na Tarcu bylo asi ouvej. Volíme raději ústup do údolí, kdyby se bouřka dostala nějak rychleji k nám. Jsme opět na vyhlídce přímo nad přehradou a  já vtipkuji, že jedem střemhlav dolů. Ozývá se lehká vlna nevole. A Saša nám opravdu dává na výběr - buď rovnou dolů, nebo cestou jako jsme přijeli. Rozhodnutí z nám tahá notnou chvilku, při níž obkroužíme asi 2x komplet okolní louky. Varianta střemhlav dolů nakonec vítězí. Sjíždíme prudce po louce do míst, kde máme najet do lesa. Bez místních znalostí je skoro nemožné něco takového najít. Kličkujeme mezi křovím až na lesní cestičky zasypané listím. Klesání je dost rychlé, tu a tam jedeme po listí jak na saních. V jednom korytě  Fandovi DR-Z odmítá jet rovně a zakusuje se čumákem do hrany žlabu. Zrovna v takovém vypečeném místě. Společně ji rveme na kola. Prudkost svahu si uvědomuji ve chvíli, kdy stojím pod předním kolem a řidítka mám u hlavy. Fandova WR250 občas v nízkých otáčkách hapruje a chcípá… "je to na hovno" ! Dostáváme se až na cestu nad přehradou, bouřka se stáčí naším směrem a začíná krápat. Blesky lítají ze všech stran. Na Sašovu výzvu se stáhneme do přilehlých křovisek, aby naše promokavé hadry nebyly mokré i shora, když už jsou prolity potem zdola. Bouří se sice přímo nad námi ale déšť skoro žádný. Vyrážíme tedy okouknout hráz přehrady. Stavba je to podivná. Saša vysvětluje, že je postavena jen z kamenů a uvnitř je jíl. Celá stavba trvala prý 17 let - to moc nechápu, co tam tak dlouho dělali, ale zřejmě to skládali jenom rukama. Počasí je pořád nejisté, a tak se stahujeme k Poianě Marului. Nad náplavkou z řeky si dáváme jen tak pár pěkných výjezdů, které většinou ukončí zátaras z kmenů padlých stromů. Je teprve po 2 hodině, domů se nám nechce a na delší trasu to taky už není. Saša nad něčím dumá a pak se tradičně zeptá - hard or soft ? Abych si šplhnul u všech, říkám middle hard a jedem.
Hned za vsí to Saša stáčí do bukového lesa, kde začíná velmi pěkné stoupání v jakémsi korytě. Před prvním opravdovým stoupákem se sjíždíme a Saša nám ukazuje, kudy pokračovat dále. Začínám lehce pochybovat, že tohle bude middle hard. Pro jistotu vyndávám kameru, abych naše lopocení zachytil se vším všudy. Fanoušovi se hned po pár metrech Suza sešmejkne a stojí. Při opakovaném rozjezdu navíc ulehává do listí. Fanouš je „lehce“ psychicky rozhozen, cosi lamentuje v proudu hambatých slov, pomáhá motce do kopce pravou nohou a patetickou tečkou za tímto extempore je odhozená přilba kutálející se směrem k nám. Pomáháme Fanoušovi s motkou dolů a zkouší to další. Já se sice přehoupnu přes první výjezd, ale asi po 200 metrech míjím správnou odbočku a jedu kolmo vzhůru. Drzka se začíná sama stavět na 2, sedím už v podstatě na nádrži, ale přednímu kolu se dolů nechce. Raději zaklapávám, aby z toho nebyl efektní flip. Jsem asi ve 3/4 toho nemožného hrbu, hledám Sašu a zjišťuji, že o kus dál vede snad lepší cesta vzhůru. Tudy se po chvíli v hromadách listí škrabu korytem nahoru, skvělej výjezd !!! Na prvním odpočinkovém místě si musím odfrknout a jdu sledovat, jak si poradí ostatní. Cestička v listí už je malinko prohrabaná, ale Wimpi míjí stejně jako já odbočku vpravo a míří na hrb, kde jsem ztroskotal já. Směruji ho máváním ke mně. Po chvíli se pod námi objevují i oba Fandové a za notného našeho povzbuzování „gazuj, gazuj“ se  také úspěšně dostávají k nám. Nutná pauza, říkám Sašovi, že je to fakt parádní cesta, a že se těším co nás čeká dál. Až nyní prozrazuje, že se jedná o výjezd, který jezdí rumunský mistrák v enduru - horní část asi nebude také příliš nudná… Ten den zkoušíme ještě asi další 2 km  - na jednom palouku Saša zastavuje, že dál to dnes nemá cenu, celé si to dáme zítra a budeme pokračovat k vrcholu Vf. Nedeia. No  už se těším na ráno…!!!

Úterý 19.5.2009

Probouzíme se do malinko pošmourného rána, ale neprší a to je hlavní. Fanda ráno navrhuje, že si udělá takový odpočinko-servisní den, projede se případně jen tak okolo chalupy. Mladej Fanouš ho v tom nenechává a zůstává s ním na pensionu. Já, Wimpi a Saša tedy vyrážíme sami tam, kde jsme včera skončili a zkusíme se prokousat dál. Část kterou už jsme si vyzkoušeli večer, mi najednou nepřijde tak hrozná – volím si dobrou stopu a ženu Drzku celej krpál za dva – paráda… Dostáváme se až na včerejší palouk a Saša upozorňuje, že dál je hodně kamenů a padlých stromů. Je to opravdu tak trošku kličkovaná, motáme se okolo stromů, stopu je nutno volit kudy se dá. Jeden úsek je opravdu vypečený. Nelze se příliš rozjet kvůli vyvrácenému stromu a některé šutry mají velikost lidské hlavy. Je to boj, ale už se před námi objevují travnaté pláně a máme asi částečně vyhráno. Ve výšce cca 1650 metrů Saša staví a vyhlašuje nutnou přestávku – prý to bylo hard, tak si trošku odfrkneme. Je to poprvé, co označil něco skutečně hard! Ještě se občas zmiňuje o jedné stezce k Muntele Mic, o které pokaždé prohlašuje „only down is possible“ – to by mě zajímalo, co tam je…!? Obhlížíme okolní kopce a přehradu, na kterou je odtud krásný výhled. Pak už pokračujeme borůvčím výš a výš. Poměrně hladce se dostáváme na výšku okolo 2000 metrů. Při výstupu na Vf. Nedeia(2150 m ) se objevují pro nás už známe „krtince“ – hrboly dosahující místy i okolo 50cm, které jsou příznačné pro severní stranu hor(asi díky prudšímu větru). Jak jsme později zjistili, jižní svahy jsou většinou hladší. Zpočátku člověk vydrží krtince jet jako motokrosovou roletu, ale když to trvá i pár set metrů, ruce nám tuhnou, musíme slevit a drncat pomalu jeden za druhým. Vrchol Baicu(2123 m) objíždíme z levé strany. Nechápu proč nejedeme přímo přes vrchol, ale když se pak dostaneme do sedla za horou, je vidět, jak je celá pravá strana kopce zahrnuta sněhovým valem – no jo no pan domácí se vyzná…!
Stavíme na pár fotek a na malou svačinku. Na severní straně se formují dost nedobře vypadající mraky a začínají opět lítat blesky o sto šest. Na Sašovi je vidět, že začíná být znepokojen a radí, namířit to raději dolů do údolí. Už předtím jsme se smáli, když vytáhl cigára a vedle nich měl v igelitu schovaných pár sirek a nějakou třísku. Prý když přijde náhle mlha a nelze najít cestu zpět, je nutné sestoupit níž k lesu, rozdělat oheň, usušit hadry a přežít do rána. Už se mu to jednou „poštěstilo“ – to teda asi nemusím mít všechno. V noci je tu pěkná kosa a té havěti zvířecí všude okolo. My jsme prý relativně v pohodě a ukazuje na naše GPS, kde lze najít prošlou trasu a podle té dojet zpět domů. Razíme dál, třeba bouřce ujedeme. Dojíždíme na okraj kopce kudy asi máme sjíždět dolů. I když už se zdá, že bychom měli vidět dolů do údolí, stále nevidíme nic – asi to bude malinko strmější. Saša se hned pouští dolů. Po chvilce seskakuje z motky a pomáhá ji brzdit vlastním tělem – no to bude zase veselo, říkám si. Suneme se borůvčím kudy tudy, všude plno vymletých děr od vody a roztroušené skalky celkový „pohodový“ dojem ještě umocňují. Trochu opoceni sestupujeme až do sedla Saua Iepei. Je odtud pěkný výhled na přehradu Gura Apelor, která je vlastně rozdělovníkem pohoří Godeanu a národního parku Retezat. Blesky a hromy už mlátí rovnou nad námi a Saša nás okamžitě žene dolů k lesu. To už se snášejí i první kapky deště. V lese máme ještě jízdu zpestřenu několika popadanými stromy. Už za deště dojíždíme k cestě. Za potokem stojí Dačka a okolo několik mužíků v zeleném – smějí se, mávají nám a gestikulují, kudy máme pokračovat. U nás by nám tak akorát pohrozili broky do kožichu.
Saša radí, počkat chvíli v trní jestli se to jen rychle nepřežene. Hromy berou na síle, žene se to už z více stran, ale stále moc neprší. Proto asi po půl hodině startujeme k domovu. Samozřejmě ale po chvilce začíná lejt  a to fest. Další pauza pod hustým porostem. Je to na hovno… nebere to konce, a tak jedeme domů v lijáku. Pan domácí nám hned po příjezdu nabídne věšák na který máme naházet promočené hadry, že to usuší. Dáváme si na zahřátí jednu Tuicu a pivko.
V době příjezdu se po pensionu pohybuje vytlemený Rumun v bílém hábitu s německými nápisy, s rouškou na ksichtě a síťkou na hlavě. Prý je to „deratizátor“ a hubí hmyzí havěť, což je nařízeno hygienou v Rumunsku pro všechny pensiony. Při neopatrném přesunu do prvního patra mě Mr. Proper zasahuje dávkou hmyzojedu. Snad není koncentrace nikterak silná, jinak mám ráno hlavu jako Karel Hála. Tvrdí, že u nás na pokoji nebyl, ale u balkonu leží barevný brouk se zataženým podvozkem a nevypadá, že by podřimoval…  Naprosto doraženi jsme pak při odjezdu deratizéra, kdy rozevlátý a vysmátý usedá do auta i s rouškou na puse a síťkou na hlavě a mizí pryč. Saša se směje a vysvětluje velmi krátce – he´s crazy…
Prší pořád, Fanoušové ani nikam nestačili vyrazit, a tak sedíme (někteří jak joudové v motohadrech)  na terase a popíjíme. Dneska je asi doježděno. Až k večeru déšť ustává a Fanda nás láká jet se vyblbnout alespoň na náplavku k přehradě. Já už jsem po několika Tuicách a pivech neschopen slušně ovládat jednostopé vozidlo, a proto vyrážím s Wimpíkem po vzoru rumunských mládežníků jen tak nalehko s plechovkami piva v kapse k řece okouknout Fanoušovo řádění. Až nato že jsem se naučil jedno podivné cizí slovo od Fandy, se u přehrady nic zvláštního neudálo. Poslal jsem Fandu na jeden hrb, že si něco nafotím a on nato, že takový „solitérek“ je pěkně vypečený a že si lámat kosti nebude. Tímto výrazem významně obohatil mou endurohantýrku.


Středa 20.5.2009

Když ráno raníčko, zlatisté sluníčko mlhu roztrhá… Tak tímto excelentním popěvkem budím ráno Fandy do zamračeného rána, slunce nevida. Z pokoje se ozývá jen pár protestních  hesel,  něco jako že jsme asi na pionýráku a jiné neslušné výrazy . … „ Je to prostě na hovno…!“
Nevzdávám se, mrštně přeskakuji zábradlí a jdu zkontrolovat Pražáky v kanafasu. Pohled opravdu skvostný – uprostřed mezi postelemi gigantická taška nacpaná žrádlem a jinými sladkými dobrotami. My se tady celej den dřeme, potíme se a pak je vše takto zničeno nočním požíráním.
Počasí nemá cenu teď ráno řešit, přibaluji do pinglu na motorce vrchní díl nepromoku a vyrážíme hledat jiné alternativy kudy na Tarcu. Za osadou Cuntu se stáčíme víc doleva a míříme do kotle přímo pod vrchol Tarcu. Projíždíme pěkný brodík a stoupáme po šutrové stezce vzhůru. Cesta je protnuta  proudem vody, která se valí shora z tajícího sněhu. Vystoupáme až k opuštěné salaši, u které údajně Wimpi z protějšího svahu viděl první den Dacii !? Když si představím tu cestu sem, napadá mě, že jestli tady opravdu stálo auto, tak to byli jedině Návštěvníci s Ladou Niva… Nic jiného čtyřkolového sem snad dojet nemůže. Pereme to při šutrovém svahu přímo vzhůru. Jsme v 1850 metrech na travnatém hřebínku a já přemýšlím, kudy pojedeme dále. Přes šutrový vrchol kopce to asi nebude žádná hitparáda. Saša se rozjíždí po vrstevnici a snaží se objíždět tento vrchol. Zase hopsáme v borůvčí, ve kterém je ukryto plno nástrah v podobě megašutrů a děr. Wimpi a Fanda hází díky krátké noze v jedné díře hezkou metlu. Kamera částečně tyto parakotouly zachytává. Při dalším odložení se Fandovi podaří ještě pošramotit kryt páčky. Dodrncává po kamenech ze stráně k místu odpočinku a nadává, že ta svině mu zas chcípla, když si potřeboval vrknout prudce plynem. … „Je to na hovno“ !!!
Hbitě montujeme uvolněný kryt a počasí se začíná zas jaksi zhoršovat. Jsme v místě odkud by se rychle před bouřkou  blbě utíkalo, proto musíme zamířit někam níž. Objíždíme zbytek hory a ubíráme metry po travnatých pláních. Opět neomylně najíždíme na kamenitou lesní stezku, která je shora dokonale maskována. Je vidět, že lilo včera dost, vymletá koryta od vody a klouzavé kameny jsou toho jasným důkazem. Po několika kilometrech klesání, kdy odkládá i Saša, se dostáváme až k říčce. Zatím ji jen slyšíme, tak se pro jistotu ptám, jestli je tam taky most. Most tam sice byl, ale děravej  jak noty na buben! Kusy hnijícího dřeva odpadávaly do koryta divoké říčky, bylo proto nutno držet se uprostřed nad traverzou. Naštěstí pod námi mosteček nepadá a jsme šťastně na druhé straně. Bouřka se k nám opět přiblížila, proto se vracíme zpět do Poiany Marului. Dáme pauzu a uvidíme, jestli se to přežene. Sotva přijíždíme do pensionu, spouští se liják, chvilku padají i kroupy. No nahoře by to asi nebylo moc příjemné. Saša slibuje, že jestli přestane pršet, ukáže nám dnes ještě jednu chajdu kousek za vsí, kam místní čas od času nanosí žrádlo pro medvěda. Když se jim ho podaří nalákat, přichází prachatý „hrdina“ s puškou a chlupáče si odstřelí – tomu říkám fair play… Ale když je „Éro nebo Doláče“ tak jde všechno.
K naší smůle déšť neustává, a tak jsme zbytek dne nuceni věnovat se místní pálence.
Za dlouhého deštivého večera ještě stačíme projít část vsi, abychom také trošku nasáli atmosféru zdejšího kraje a obhlédli, co se tak zrovna děje. Zaujal nás jen dokonale automatizovaný systém zvonu, kterým nás jeptišky po ránu budí. Je jím fošna přivázána na lanech, která pracuje jako protizávaží, když  na druhém konci potahuje šňůrky vyvolená zvonice. Zachytit tento rituál se nám bohužel nedaří. Po večeři shlédneme ještě poslední ročník Romaniacs, asi aby nás Saša motivoval na další den. Prozrazuje, že na tento extrémní závod jezdí pomáhat profíkům tahat motky z průserů a že Giovanni Sala byl kdysi návštěvníkem Poiany Marului.

Čtvrtek 21.5.2009

Dnes nás skutečně budí zlatisté sluníčko, rumunské rosničky večer nekecaly a je fakt krásně modrá obloha a teplíčko. Budím sousedy jiným šlágrem, tentokrát od Waldy - Ráno je modrá tůň... Ani s touto hitovkou nemám úspěch a jsem s nevděkem vykázán z balkonu. Tradiční studie mapy u snídaně a rozhodujeme se pro velký přejezd celého hřebene Tarcu od Cuntu až po horu Vf. Nedeia. Iza zkušeně zdvihá palec a říká, že tato trasa bude velmi pěkná. Sám se nám už dříve zmínil, že také jezdí na motorce. Dnes už prý ale jen „langsam aber sicher“ a za zády dvě plavé ruskyně(v ideálním případě). Na balkoně jejich obydlí stojí XT600 čekající na GO a lehce porozebraná LC4. Na XT by ty ruskyně do lesíka vzít snad i mohl…!?
Sníh už snad do dneška odtál, a tak bude možno od Tarcu pokračovat dále. Dáváme si stejnou cestu na Muntele Mic jako první den, je však po dvou vydatných lijácích a náhle je vše jinak. Potoky vody valící se po lesních stezkách poupravili trasy poměrně značně a my si můžeme vychutnávat bahenní výjezdy. Snažím se konečně něco natočit, nějak jsem na kameru do dneška zapomínal a pěkných záběrů není mnoho. Natáčím i výjezd borůvčím vzhůru k telefonní anténě. Tři motorky projely a nic extra se nestalo. „Sakra chlapi jste v televizi, tak ať to stojí zato…!!!“ Fanouš jakoby mne vyslyšel, dostává se mimo úzkou stopu v borůvčí, pěkná mulda ho nakopává a odhazuje do zákopu, za který by se nemusel stydět ani voják lidové armády. Je to dobré, mám to…!!! Fanouš přežil bez úhony, což se ale nedá říct o foťáku v kapse, jehož displej ukazuje obraz v několika paprscích – ale jede dál. Gigantický kříž s halogeny míjíme a sjíždíme rovnou do údolí a dále k osadě Cuntu. Lesík za Vf. Seroni je plný velkých louží, jedu dost blízko za Fanoušem. Ten většinou projíždí neznámé vody v klidu až na jednu výjimku, kdy dává jednu obzvlášť vypečenou louži o dost rychleji. Gejzír kalné vody do ksichtu mám tedy rovnou z přímého přenosu!
Na osadě Cuntu ještě zkoušíme ladit Fandovu WR-ku. V domnění že točím šroubkem bohatosti směsi a přikrmuji, pozorujeme chování motoru. Ničím jsem sice celkem s jistotou nepohnul(šroubek je v typicky kurevské pozici a ještě zakryt čímsi neurčitým), ale Fanda říkal, že je to lepší. Při prudkém vrknutí plynem se ale stále dusí. … je to na hovno !!! Saša nám ještě vypráví o meteostanicích na Tarcu a v Cuntu. Prý je to takový rodinný podnik, táta dole mladej nahoře, ….nebo stará dole a mladej nahoře… no nic.
Čeká nás toho ještě dost, tak balíme svých pět švestek a pokračujeme vzhůru k nebesům. Využíváme nespočet možností kudy jet a každý si vybírá stopu dle svého gusta. Já zrovna nemusím šutrovitou cestu, raději hopsám borůvčím mezi skalkami a výmoly. Sníh v krizových místech už odtává natolik, že je možné projet skoro plynule. Nejhorší úsek v šikmém korytu dáváme oproti prvnímu dni už ve větší pohodě. Jen pár nezbytných zaváhání, pádů a nadávek. Dostáváme se do pásma, kde byli zdola vidět už jen mraky. Tu a tam se přižene něco bílého a projde to skrz nás – to je úlet, jdou přes nás mraky. Saša tvrdí, že nahoře bude krásně bez mraků. To se sice až tak nesplnilo, ale je podstatně lépe než v neděli. Fanoušové padají do trávy a regenerují unavená těla. My slézáme o kus níž a kocháme se pohledem do severního kotle hory Tarcu. Dole je vidět zamrzlé jezírko – prý led vydrží často i celý rok. Loučíme se s dominantou celého pohoří a pokračujeme dále po hřebeni směrem k Vf. Nedeia. Sníh leží už jen místy, ale i tak si vychutnáváme sjezd po sněhovém poli – pěkně jako na saních, jen rovně, zatáčet moc nejde. Často stavíme a kocháme se impozantním výhledem na všechny strany. V sedle Saua Suculetului náhodně dojíždíme ke dvěma opuštěným sněžným skůtrům. Na jednom leží dokonce i lyže a přeskáče – to už se pomalu rozhlížím okolo, jestli se tu neválí nějaká mrtvola…  Kdo ví, co se tady stalo, ale sníh už tu určitě více jak měsíc není. Na skůtrech byli německé samolepy a jednalo se o docela luxusní kousky – nepadlo nás jen jedno. V této nadmořské výšce se už nekrade. Pokračujeme dále do údolí, kde projedeme 2 menší potůčky a opět stoupáme po rozbahněném svahu vzhůru. Snažím se lovit efektní záběry. Než si však stačím fidlátka zabalit, zjišťuji, že jsem sám a moc nevím kudy přesně pokračovat. Beru to prostě vzhůru co to jde, ale stále jsem sám… Za zády se mi náhle objevuje jen Fanouš, a tak hledáme alespoň ve dvou. Chlapci to vzali přes ještě jedno sedýlko, kde pro změnu narazili na 2 odložené čtyřkolky – to je teda lovecky úspěšný den.
To už se ale po planinách přibližujeme vrcholu Vf. Nedeia (2150 m). Hrbolů je okolo opět požehnaně, snadnější stopa najít nejde. Musíme tedy hopsat po hrbech další cca 2 kiláky. Ruce dostávají pořádně zabrat – tohle absolvovat častěji, mám tlapky jak Arnold za chvíli. Kousek před sjezdem do údolí, uleháme ještě do vyhřátého porostu. Z této strategické pozice je možno sledovat celou naší dnešní pouť po pohoří Tarcu. Naproti nám se tyčí anténa nad Muntele Mic, vlevo hora Tarcu a Nedeia a pod námi jezero Lacul Mare, kde budeme končit. Úžasné, jak je to všechno za humny, to bych si také nechal líbit, mít tohle doma. I když u nás by to stejně asi „bursíkovci“ a jim podobní domrvili do podoby jako máme teď. Kdo ví, jak dlouho bude ještě zachována volnost pohybu po většině rumunských hor…??? Doufám, že ještě dlouho.
Hola, hola enduro volá ! Vstáváme a jdeme na „mistrovský“ sjezdík. Těsně před vjezdem do lesa Wimpi konstatuje, že mu podivně ohnutá zadní brzda stále přibrzďuje, což bude na prudkém sjezdu plném listí a jiných dobrot opravdu přínosné! Nějak to nakonec částečně rozhýbává a už se vezeme. Nahoru mně to poprvé tedy přišlo mnohem horší. Až na pár úseků se dostáváme dolů bez problémů, i přesto že je větší mokro než při našem prvním setkání. Na pensionu zjišťujeme, že brzdový pedál na KTM stačí jen promáznout a zas chodí jak má. Do večeře zbývají ještě nějaké 2 hoďky. I když toho bylo dneska dost, nedá nám to a razíme s Wimpíkem ještě projet protější svahy nad přehradou. Známou trasu prosvištíme jedna dvě. Na hoře Magura Marga se domlouváme s Wimpíkem, že by bylo potřeba natočit nějaké spešl záběry pro klip. Sedám na Drzku a brouzdám v borůvčí, zatímco Wimpi tancuje s kamerou v borůvčí a snímá moje průjezdy v kontrastu s oblohou, květenou apod. Při jednom zvlášť vydařeném průjezdu(na hraně kopce), mi motka na přejezdu jedné skalky chcípá a mně nezbývá nic jiného než opustit loď a seskočit dolů ze stráně. Naštěstí se zastavuji dost brzo, kdybych se měl kutálet až dolů, ten večer bych se sotva vyhrabal. Motka padá ze svahu hned za mnou, ale ta se pro změnu trefila na skalku, na které zůstává viset. S hrůzou ji zvedáme – máčklá nádrž, cvaklej boční plast a odřenej rám. Myslím, že mohu být spokojen, pád vypadal prý na mnohem horší následky! Dolů do Poiany sjíždíme už bez úhony, jen s drobnými problémy v lesních úsecích. Některé sekce se nezdály tak složité, ale když se to pak jede obráceně, vše vypadá úplně jinak.
Po večeři(která byla mimochodem výborná, už si nevzpomínám jestli byla sviňa nebo kokoš) začínáme nad sklenkou Tuicy pomalu probírat proběhlý týden, zbývá nám už jen jeden den.

Pátek 22.5.2009

Čeká nás poslední jezdící den. Naučili jsme se ho už dříve nazývat termínem „The Best of…“, kdy si každý řekne, co by si rád zajel. Přání se ale poněkud rozcházejí a zajet takovou etapu by asi bylo nad naše síly. Vymýšlíme tedy u mapy alternativu, proti které snad nikdo zásadně neprotestuje. Saša se s námi loučí, prý musí zpět do Timisoary. Děkujeme za fajnový týden a také se ptáme, co jsme dlužní za tak dokonalé průvodcovství, které nás doposud nic nestálo. Saša říká, že je to OK, nic nechce a je rád že se nám vše líbilo. Již předem jsme se dohodli, že by bylo vhodné dát mu alespoň nějaký ten litr benzínu. Stejně nám ho plno zbylo, tak nač se s ním vláčet do Čech. I přes odmítání tedy Sašovi dáváme 2 dvacky benzínu a naše triko jako pozornost. Slibuje nám, že jestli se ještě někdy vrátíme(o čem je v podstatě už asi rozhodnuto), bude se snažit najít nové možnosti pro poježdění v okolí. I tak jsme tady toho spousty vynechali a je tu ježdění na dlouhé dny. Loučíme se a jedeme vychutnat poslední den v horách.
Razíme známou cestou k Muntele Mic a zkratkou k osadě Cuntu. Tam se rozhodují Fandové, že se otočí a zkusí pojezdit okolo Muntele Mic. Já s Wimpíkem pokračujeme vzhůru k hoře Tarcu, cestu si volíme dle svého gusta, najeto to tu máme už poměrně slušně, a tak se pouštíme do nových a nových „zkratek“. Počasí je přímo ukázkové, sluneční paprsky se odrážejí od zbytků sněhu, který se drží převážně už jen na severních stráních. Vrchol Tarcu jen projíždíme a máme v plánu objevovat novinky ve vrcholových partiích celého pohoří. Sjíždíme tedy jižním svahem až na krásnou vyhlídku ve výšce cca 2000 metrů. Při návratu nahoru posílám Wimpiho napřed, abych si zachytil efektní záběr osamělého jezdce proti rozlehlému masivu. Když mi mizí za vzdáleným horizontem a já musím jet chvíli sám, zažívám zvláštní pocity. Sám uprostřed pustých hor, nikde ani noha, civilizace x km vzdálena, jen šumění horských potoků z tajícího sněhu. Šťastně se setkáváme a pokračujeme dále přes sedlo Saua Plaiului. Stáčíme se vlevo k nejvyšší kótě pohoří Tarcu, kterou je hora Caieana(2199m). Dávám si tu práci, slézám z motorky a škrábu se  s GPS v ruce na vyskládané kameny – přístroj ukazuje magickou hodnotu 2202 m !!!
Přes kamenná pole a sněhovou plotnu sklouzáváme do údolí k jezírku Lacul Suculetu. Teplo je dnes i v těchto nadmořských výškách, ale zkouška vody rukou naznačuje, že by koupel byla hooodně osvěžující.
Při pohledu na hřebínek k pohoří Godeanu nejsme dlouho na rozpacích, kudy povedou naše další stopy. Několik kilometrů nahoru a dolu přímo po vrcholové linii vrcholků hor, to je fantazie! Dojíždíme až pod nejvyšší masivy pohoří Godeanu, na kterých je vidět stále velké množství sněhu. Jsme zrovna asi nejdále od civilizace za celý týden – tady bych si rozbít hubu nechtěl. Je to ale inspirace pro další výpravy. Pokud nebude sněhu příliš, je myslím možné vydrápat se až na střechu pohoří Godeanu a pokračovat v bádání dál a dál.
Je už dost po poledni a my ještě od snídaně neměli kus žvance v ústech. Nepohrdáme proto „energií sbalenou na cesty“ a jinými pochoutkami v minibalení. Po vzoru Saši odborně padáme do borůvčí a snažíme se nasát poslední den ničím nerušenou horskou atmosféru. Aby toho klidu nebylo ale až příliš, po chvíli usedáme na své oře a prdláme si to zpět po hřebeni až k horským jezírkům. Výzvou je pro nás strmý jižní svah nad jezírky s nezvykle hladkým povrchem. Pereme to vzhůru co to dá a ejhle…!?  Kopec nepokračuje na druhé straně podobným sjezdem, ale je zde strmý skalní sráz na němž visí halda sněhu. Tak jsme si vyzkoušeli intenzivní brždění…!!!  Už se mi míhalo hlavou, jestli by sníh dokázal mě a motku udržet – no, nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí, je poslední den ne…
Řádně zklidněni pokračujeme dále okolo místa, kde jsme ve středu našli 2 skůtry. A k našemu velkému úžasu jsou stroje pryč i s lyžařskou výbavou. Vzpomínám si ještě, že když jsme před dvěma dny projeli další údolí, nad hlavou se nám prohnala helikoptéra. Myslel jsem si – japonští turisti na výletě po rumunských horách a ona to nakonec byla možná záchranná mise pro sněžné skůtry. Jak se o chvilku déle sami přesvědčíme, jsou pryč i čtyřkolky. Prohopsáváme přes hrboly ještě za horu Nedeia až k vrcholku Baicu(2123 m), poslední pohledy na zasněžené skalnaté vršky Retezatu a nic naplat, musíme jet domů.
Domluvili jsme se už den předem, že pokud bychom dorazili do pensionu nějak rozumně, naložíme motorky hned a po večeři vyrazíme k domovu. Přeci jen přes noc se dá jet lépe a rychleji. Šťastně a bez zranění dáváme poslední sjezd letošního Rumunska. Je něco po 4. odpolední, takže balíme a večer odjezd. Motorky máme přivázané už o něco rychleji, věcí do kufru auta také nějak ubylo – čím to? Nakonec ten chlast nám zabíral nejvíc místa, nebo Fanda ještě mistrněji věci skládal. Iza nám k poslední večeři připravuje kokoš(ve zkratce= kuřecí řízek s hrachovkou), srovnáváme se za ubytování a jako bonus dostáváme ještě po lahvi Tuicy. Loučíme se s panem domácím, loučíme se s Poianou Marului. Já věřím, že se do těchto míst ještě někdy vrátím.
Cesta domů mi ubíhá velmi příjemně, neboť jsem zmačknul při balení 3 zbylé dvanáctky. Rumunsko projíždíme velmi rychle, i když se Fandovi průměrná rychlost nijak nezamlouvá. Na jedné z posledních pump se snaží Fandové utratit zbylé fifníky. Kupujeme typické dárky pro naše přátele – rumunské pivo. Pak už střídavě podřimuji a budím se až u našich slovenských bratrů. To je ale fofr, musíme si dát v Čechách na dálnici malou snídani, abychom  Fandovo rodinu nebudili v neděli v nekřesťanskou hodinu. V Praze se loučíme, Románie 2009 končí. Už se těším na další

Obrázky  lze najít tady: http://pajadr650.rajce.idnes.cz/Rumunsko_2009/

Klip je ke stažení zde: http://rapidshare.com/files/240150460/klip_romania09.avi

You have no rights to post comments