Ještě před odjezdem jsem udělal pár drobných kontrol motorky,přehodil špunty za silniční vzorek,namazal řetěz,vzal si s sebou sprey na domazávání ,doplnil oil do motoru,přehodil lavici za cestovní sedačku,nasadil kufr a dostal nápad,že by nebylo marné mít nějaký štítek před řídítkama. Nějakou inspiraci jsem pochytil i na těchto stránkách,ale výroba vycházela z mé hlavy. Nesehnal jsem takhle narychlo plexi a tak štítek zatím je udělaný z bílého plastu a první zkouška tohoto prototypu proběhla na výbornou. Celkový dojem z cesty a štítku byl na chvalitebně. Měl jsem ho udělat o cca 10 cm vyšší,ale to,co jsem od této rychlovky očekával splnil na 100%. Takže DRrak byl dle mého mínění připraven a stačilo jen dobalit pár věcí a vyjet. Boční kufry jsem nechal doma-jel jsem jen se zadním kufrem a tankvakem-Míša měl věci u táty na Hondě v brašnách. Do zadního kufru jsem umístnil 10 plechovek Staropramenu-což se ukázalo jako ne moc dobrý počin.
Nastal den D čtvrtek 8.5.2008. Vyjeli jsme ze Zličína zhruba v tu hodinu,co jsme chtěli. Najeli jsme na dálnici a nasadili cestovní tempo od 100-120 km/hod. Nebylo to až tak vražedné tempo-jak by mnozí podotkli,ale dalo se. Kamiony jsme v klidu předjížděli a osobákům nepřekáželi.
Zhruba po hodince jízdy jsme dali první pauzu na občerstvení a protažení. Cesta ubýhala docela fajn a tak jsme další pauzu dali až na poslední pumpě na české straně,kde jsme natankovali do plna za koruny. Po tankování jsme vyrazili po kousku naší okresky přes Rozvadov na Amberg. To bylo sice pár km,ale bylo to po dálnici příjemné zpestření a uklidnění našich strojů. Těsně před nájezdem na německou dálnici,ze které jsme měli sjet až v Sinsheimu,jsme museli udělat první neplánovanou zastávku. Míšovi se udělalo špatně,tak jsme zastavili na nejbližším parkovišti a ,že bylo skoro poledne,tak jsme rozbili tábor na piknik. Najedli jsme se a mohli pokračovat dále v cestě-Michalovi bylo blbě z hladu-ráno se málo nasnídal a problém byl na světě.
Vyrazili jsme na Norimberk a pak se drželi po A6 na Heilbronn. Já se před odjezdem jen tak v rychlosti mrknul,kam že to vlastně jedeme a kterým směrem,ale podrobný itinerář jsem si nedělal. Míra byl vedoucí zájezdu a já pouhý řidič,a taky měl Míra s sebou navigaci a tak jsem mohl v klidu vše hodit za hlavu.
Nemá smysl popisovat německé dálnice a ani způsob naší jízdy,ale co mě dostalo,tak to bylo chování řidičů vůči nám. S kamiony jsme neměli jediný problém-pouze ten,že se za nima nedá jet v menší vzdálenosti,jak cca 15 metrů-kvůli turbulenci. Tak dojet,mrknout do zrcátka a nasadit na předjetí,což nebylo zas až tak náročné. Osobní vozy si za námi,když jsme předjížděly-nechávali docela slušný odstup. V klidu jely za námi než jsme předjeli a pak fr a předjely nás. Žádné blikání, nervozita, gestikulace-nic,za celou cestu po D dálnicích,žádný problém. Pouze jeden jediný malý incidentík ze strany řidiče stříbrného BMW byl-dojel mě a nalepil se mně skoro na zadní blatník,já předjížděl kamion a byl tak v půlce,takže jsem se vrátit nemohl,ale zase jsem nejel pomalu-snažil jsem se nepřekážet. Když jsem se zařadil,tak BMW zrychlilo a já mrknul na SPZ a ono čeká a Brňák. Pouze jsem zakroutil hlavou a nic jiného se nedá dělat.
Jinak cesta do Sinsheimu probíhala bez nějakých zvláštních příběhů,akorát pouze malá perlička. Micala cesta evidentně bavila a tak si jí chtěl zkrátit spánkem. Když mě poprvé žďuchnul přilbou do zad při normální jízdě,tak jsem tomu nevěnoval pozornost,ale když se žďuchání opakovalo,tak jsem se snažil mrknout do zrcátka,co se za mnou děje a naštěstí jsem zahlédnul zavřené oči za čirým plexi. Leknul jsem se a Míša dostal ránu do levého stehna a pohrození pěstí,ale kam na mladého pána. Za chvíli zase lehké bouchnutí do mých zad a pak už jsem ho preventivně "mlátil" každou chvilku. Po chvíli další jízdy jsme měli opět zastávku,kde dostal řádně vynadáno a pak už se usínání neopakovalo. Fuj,docela nemilá příhoda,zvlášť,když jsem si uvědomil,co by se asi tak stalo při vybočení jeho těla z přímé dráhy.
Ubytování jsme měli zajištěno asi 1500 metrů od muzea v jednom penzionu. Když jsme v podvečer dorazili na předměstí Sinsheimu,našli jsme penzion v poho. Paní majitelku jsme k její lítosti vzbudili-měla odpolední šláfn. Ubytovali jsme se,motorky zavřely do garáže,dohodli si čas snídaně a vyrazili do města na obhlídku. Muzeum jsme po trochu zabloudění našli,okoukli,co bude zítra při otevření nutné a zašli pojíst kebab a koupit limonádu do místního supermarketu. Na tachometru jsem měl 457 km,v nohách asi 4 km,byli jsme celí uťapkaní a utrmácení,tak jsme se po hygieně zavrtali do peřin a po vypití dvou Staropramenů,spali jako dudci.
Ještě se vrátím k plechovkám a kufru. Nějak mně nedošlo,že ani plech není trvalý a že může dojít k poškození. Jedna z plechovek praskla a obsah 0,5 l vytekl do kufru a že nemá odtokovou dírku,tak se tam pivo udrželo až do otevření kufru. Neměl jsem tam žádné cennosti-pouze ponožky a džíny v rozkroku a na kolenou mokré. Toaletní papír a ručník do problému nepočítám. Rychle jsem si džíny opláchnul a dal si do nich kapelníkovou plenu a mohli jsme vyrazit. Příště budu chytřejší,ale myslím,že se vždy stane něco malého nebo velkého a to může být člověk připraven na spostu alternativ a překvapí ho drobnost.
V pátek ráno jsme vstávali v 7.30 a honem na snídani. Trochu jsme "pokecali" s paní domácí, zbaštili jsme rychle dobrou baštu a těsně po deváté hodině už jsme kupovali vstupenky. Pro dospělého stojí 12,50 éček,pro děti 10,50. Také je možnost navštívit 3D kino,ale to jsme vynechali-šli jsme hlavně na technické kousky a Míša se nejvíc těšil na malé atrakce ve venkovním prostoru muzea.
Nejdřív jsme
vešli do shopu,kde byla spousta knížek a modelů a různých propriet k výstavním
kouskům.
Ale další
kroky už směřovaly do výstavních ploch. Na začátku jsou k vidění americká
auta z padesátých let a pár Mercedesů z let třicátých.
Pro mě bylo nejzajímavější spousta kolové a pásové techniky z 2. Světové války. Na podlaze byly tanky,bojová vozidla a také naaranžované momentky z bojových akcí,pod stropem visela spousta letadel,dokonce jsem objevil i legendárního Čmeláka na práškování našich polí,které spravovali družstevníci JZD.
Nedá se ani vše vypsat,co je zde k vidění. Muzeum je rozděleno na několik sekcí,které se prolínají a ze začátku nevíte,kam dřív stočit zrak-zda na parní lokomotivu nebo letadla u stropu nebo kolovou a pásovou techniku,figuríny oblečené do různých uniforem nebo traktory a dokonce jsou zde k vidění i závodní stroje a katr z pily. Ve venkovním prostoru jsou k vidění různá novodobější vojenská vozidla,ať pásová nebo kolová a vrtulník MI-8. Ale byl jsem překvapen,že je zde exemplář dalekonosného děla,vyrobeného v plzeňské Škodovce pro Turky. Toto dělo mělo dostřel 34 km a průměr hlavně 21 cm. Roura jako hrom.
Po důkladné prohlídce prvního hangáru a venkovního prostoru jsme si dali menší občerstvení a nabrali nových sil do dalšího hangáru a hlavně na prohlídku největších dominant muzea TU-144 a Concordu.
Po vstupu do druhého hangáru jsme zahlédli monoposty F-1,ale náš postup vedl trochu jiným směrem-ke stroji na výrobu el.energie a k parní lokomotivě. V horním patře jsme mohli okukovat motocykly Ducati, MV-Agusta a sbírku různých motorových pil, jednoručních a určených pro dva dřevorubce. Je zde také k vidění velké kolejiště se čtyřma soupravami a po vhození 1,-E jsme se mohli na chvilku vrátit do dětských let při zírání na projíždějící mašinky. Já jsem se na chvilku zastavil u starších motorek enduro a pak jsme obdivovali obrněné Mercedesy,ve kterých jezdil sám Áda. Ale to už se pomalu blížil konec naší dolní prohlídky a následoval výstup nad hangár na největší exponáty v muzeu. Do sovětského TU-144 i do francouzského Concorde se dalo vejít zadním vchodem a jak byla obě letadla nakloněna,tak to byl docela nepříjemný pocit a záběr než jsme vystoupali ke kokpitům.
Mohli jsme zhlédnout i reportáž z cesty TU-144 do muzea.
To,že jsme si vybrali na prohlídku všední den bylo dost velkým plusem,nikde jsme se emačkali,nestáli frontu a na vše bylo super vidět. Myslím si,že ke spokojenosti přispělo i perfektní počasí,které nás nezradilo a svítilo nám celé 4 dny nádherně sluníčko.
Po prohlídce následovala nutná návštěva místních atrakcí-to by nám Michal neodpustil. My s Mirkem jsme okusili místní pivo-ale naše je přece jen lepčejší.
Z muzea jsme odcházeli mezi posledníma ve po čtvrt na sedm. Po malé večeři a nutném spláchnutí jsme sbalili a zalehli.
Na sobotu jsme měli naplánovanou návštěvu Mnichova,kterou jsme nakonec trochu pozměnili na návštěvu Luise a trochou procházky po pár blocích. To že byla sobota,tak krám byl docela narvaný,ale to co jsme si mysleli,že "nutně" potřebujeme,tak jsme zakoupili. Nejlepší bylo,když si Mirek zkoušel nepromokavou kombinézu na čoprácký kožený hadry ve 25ti stupních. Docela z něj lilo,ale nakonec vybral tu,která mu padla a slušela. Ještě si koupil malý tankvak na nádrž a já obnovil po x letech rukavice. Vybíral jsem,až jsem málem žádné nekoupil. Měl jsem nějaký cenový limit a jedny se mně docela líbily,ale musel jsem vzít až 3xl-ostatní mně byly malé.
Po nákupech,nutné odpočívce a svačince jsme chtěli vyjet,ale Míša se najednou svalil do trávy a chcípnul. Nakonec se nechal přemluvit a naskočil a mohli jsme pokračovat směrem na Deggendorf a na Strážný. Vyrazili jsme na dálnici a tato zhruba 140 km dlouhá cesta po dálnici byla pro mě malý očistec-foukal slušný vítr z boku a ze předu a s motorkou to docela mrskalo. Nějak jsem podcenil spotřebu při protivětru a kousek před Deggendorfem jsem musel přepnout na rezervu. Při této dálnici nebylo zrovna moc benzinek a tak jsme sjeli do Plattlingu natankovat apak už byl jen kousek dálnice a následoval přejezd Bavorského lesa se spoustou hezkých klikatic a suprových silniček-prostě bašta a úleva po frustrujících dálnicích. Ale potřebovali jsme se dostat do bodu B z A,v co nejkratším čase a s co nejmíň problémy.
Takže jsme zvolili dálnice místo okresek. Přes Strážný jsme se přehoupli a po natankování jsme zjistili,že jsme už opravdu zase v jiném světě. Ať to je upravenost vesnic nebo stav našich silnic až po chování řidičů. V jedné vesnici Mirkovi vjela Octavie řízená nějakou pani skoro před kolo a ještě do kopce jela skoro krokem,takže ke karambolu bylo docela blízko.
Nechtěli jsme dojet až do Prahy ještě v sobotu a tak našli azyl u Mirkových rodičů v Putimi,kde jsme přespali a v místní hospůdce dočerpali tekutiny v podobě Plzničky.
V neděli po obědě jsme se zbalili a vyrazili přes Orlík a Milín do Prahy. Tato cesta byla taky pěkná-vede dost mezi lesy a vodní nádrž se dá taky zahlídnout. Na zámku jsme se nestavěli,neboť jsme už tak trochu spěchali domů.
Po příjezdu do Zličína jsem měl na tacho 1198 km. Průměrná spotřeba se pohybovala od 4,5 - 5 litrů. Nepočítal jsem náklady spojené s tímto výletem, ale nějak zvlášť jsem neutrácel,ale takových výletů není za rok moc a tak člověk nemůže koukat na nějakou tu korunu nebo euro. Zážitků bylo docela hafo,ať z cesty nebo z muzea a zas máme o čem dlouho přemýšlet a pokecat.
Můj malý tandemista fotil i za jízdy,ale svým foťákem a ještě jsme si fota nestačili vyměnit,tak fotky jsou pouze ode mě.
Americká auta z 50.let
Americký tank Sherman
Škodovácké dělo
Harley-Davidson s lodičkou
Hitlerovo Mercedes
"Chcíplej" motorkář v Mnichově
"Ideální" vozítko na camping.
Junkers JU-52
Kopie Stadionu nebo z něj Stadion vycházel?
Pružiny místo plášťů
ME-109
Mokrá atrakce za 1,-E
Moto s náhonem i na přední kolo
Soutěžní stroje Maico,KTM a Simson
Obrněný MB,na zemi postřílená čelní okna(neprostřelená)
Pohled na vzdušné dominanty.
Pohled na vzdušné dominanty 2.
Polopásová motorka Afrikakorpsu
Sobota podvečer pod Strážným
Sobotní odjezd od penzionu
Traktor v cestovní úpravě s motorem Buldog
Odpočívka mezi Sinsheimem a Mnichovem
Německý Panter-největší tank 2.svět.války