Download menu

Hodnocení uživatelů: 3 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Cesta probíhá víceméně bez zajímavostí, když nepočítám, že nějaký kardinální idiot vezl na vozíku za autem asi sto metrů dlouhé desky a když odbočoval z cesty, tak mu nedošlo, že ty desky zaberou celý protisměrný pruh. Naštěstí jsme se natlačení na krajnici této gilotině vyhnuli, ale bylo to fakt na pěst. Prostě meziplanetární kokot… V Žilině dáváme pauzu a čekáme na Brňáky, kteří se někde zdrželi vlivem uzávěrky z důvodu kácení stromů přes cestu. Po půlhodince je ovšem team kompletní a můžeme s domluvou, že se na zpáteční cestě stavíme zase vyrazit dál přes Rajec oklikou na Martin a Šutovo, kde dáváme první pauzu a koupačku v zatopeném lomu. Vladan tady háže první rybu, když najel předním kolem do rygolu a neustál to. Odneslo to akorát sklíčko blinkru, které jsme vzali do kapsy s tím, že to pořešíme později. Pokračujem teda dál na Ružomberok, kde dáváme oběd v místní Italské reštaurácii. Vladan dokonce přesvědčil servírku, aby mu pučila lepící pásku a nožnice, aby mohl opravit svůj vytuněný blinkr. Nutno dodat, že poměrně zdařile. Další stopka, byla na Dodovo přání v termální kaluži Kalameny, kde ale koupem z nedostatku času a přemíry lidu jen nohy a ponáhláme sa ďalej. Přejezdem přes Vysoké Tatry si zpestřujem další cestu na Poprad, kde se s náma loučí Bandiťáci, neboť má Dodo po noční a s vidinou dalšího postupu mu dochází energie. Nevěří nám, že na Šíravu je to už jen 100 km. No – možná jsme tomu už nevěřili sami. Loučíme se a dál pokračujem ve třech. Vlivem blbě značených objížděk a neznalosti mapy si cestu natahujem asi na dvojnásobek, ale zase jedem přes luxusní zatáčkovité úseky na Rožňavu, Košice a pak potmě dál na Michalovce. Tam ukecáváme místní policii, aby nám dělala eskort směrem na Zemplínskou Šíravu přes celé centrum města. Inu pomáhat a chránit. Nocležní místo, kde jsme spali před třemi lety s Vapíkem se nám nepodařilo najít, ale našli jsme jiné, velice podobné, kde jsme byli chránění před deštěm, větrem i zraky cizích lidí. Byl to pekelný den, tak uléháme kolem jedné ráno i bez večerní hygieny s 607 km nakroucenýma na tacháčích.

Ráno se budíme v 5 za nádherného východu slunce jak z filmů Rosamundy Pilcher. Nahazujeme věci na bajky, snídáme sojový suk a energiťák a vyrážíme směr Vyšné Nemecké na hraniční přechod plni očekávání, co nám plánovaná jednodenní exkurze na Ukrajinu přinese. Objíždíme několikakilometrovou kolonu kamionů a řadíme se až dopředu před závoru. Slováci nám kontrolujou doklady, opisujou VINy motorek a zapisujou si koik máme benzinu v nádrži. U ukrošů vypisujeme bumážku a vyzvídají jak máme velké nože, jestli nevezem marihuanu a kontrolují asi třikrát pasy a techničky od motorek. Když už si myslíme, že to po 45 minutách máme za sebou a jsme vpuštěni na Ukrajinu, tak poslední celník u poslední závory nás staví, obchází motorky a říká, že nemáme nikde nálepky CZ a že to je velký problém a musíme zpátky si to někde koupit. Nebo že bude pokuta. Už je to tady říkáme si… Zkouší to různě, ve všech měnách. Z původních tisíc českých na hlavu to stahuje níž a níž, ale když mu dochází, že mu rozhodně nehodláme nic platit a když za náma už troubí auta, protože jsme nehodlali uhnout na kraj, tak nás teda milostivě pro tentokrát pouští za závoru. To jsme ještě nevěděli, jak klasická se z toho stane situace… Nicméně konečně jsme tam! Ve směnárně měníme ty jejich dostihové peníze a na první benzince tankujeme ukrajinskou pětadevadesátku, páč naše nádrže už nemilosrdně hlásí rezervu. Na benzince je třeba dávat bacha, páč nás natáhli – ceny benzinu při placení dost drsně zaokrouhlují směrem nahoru oproti tomu co je psáno na stojanech. I tak jsme na tom furt ale o dost líp než u nás. Já ještě dolívám olej do svého starého hrocha a pokračujem vstříc dobrodružství po dojebaných cestách přes Užhorod na Čop. Najednou Vladan začne s motorkou tancovat džajv přes celý jízdní pruh a tak tak, že neháže dalšího tygra zastavuje na krajnici s defektem zadního kola. Vyhazujem kolo z bajku, ale nemáme náhradní duši a ani montpáky, tak necháváme Marcela na místě jako hlídače a my s Vladanem na DRku se vydáváme hledat pneuservis – byla to sice trošku kovbojka, ale nakonec jsme našli servis, kde to vyzuli a diagnostikovali neopravitelnou duši. Jenže šestnáctipalcovou duši nám ani po několika telefonátech servisák nesehnal, tak tam necháváme obout sedmnáctku a doufáme, že to nebude dělat potíže. Platíme 60 pičovin a za poctivou hodinku od defektu už motorka zase jezdí. Pokračujem přes Chop na Mukačevo a Mižhirju. Po cestě stavíme u cesty na luxusní šašlik a půllitr kvasu. Dál to klasicky berem na Siněvir, kde vyjíždíme na jazero – tam nás teda zase ojebali, páč od nás vybrali 10 griven na hlavu místo psaných pěti na tabuli – ale než nám to došlo, bylo pozdě a v podstatě jde akorát o princip a ne o těch cca 15 korun… Na jazeru se to od minule trochu pohlo. Turismus funguje už i tady a tak mi bylo smutno po oldschoolových cedulích co tam byly minule. Nahradili je barevnýma, moderně řešenýma. Dokonce zmizel ostrov z jazera – že by tolik stoupla voda? Valíme teda zpátky dolů z jazera, zastavujem z nostalgie na místě, kde jsme kempili před třemi lety – tady se naopak nezměnilo nic. Za Siněvirem tlačíme do nádrží nějaké palivo u dost pochybně vypadající benzinky. Na stojanu sice píšou číslo 95 oktanů, ale klepající motory říkají něco jiného. To je ale situace ukrajinského benzinu na všech benzinkách. Nicméně motorky jely a bylo to levné, tak jedeme dál. Nějak jsme na štíru z časem tak valíme ještě rychle pro pár fotek do Koločavy. Vede zrovna Marcel a ten se nedíval kolem sebe a zastavil až když jsem ho předjel s otázkou – to už jsme v tý Koločavě v tý díře zkurvený? Fotíme se u památníku Ivana Olbrachta, četnické stanice a Koločavské školy a vytahujeme z Vladanova zadního kola další hřebík. Tentokrát ale naštěstí neprolezl skrz. Kopeme do vrtule a nabíráme po roztřískaných cestách rychlost a směr Volovec. Po chvíli nás staví ukrajinští krišoti. Dáváme jim dokumenty a tahají nás do auta. Prý jsme je předjeli přes plnou čáru (zvláštní – asi půl hodiny jsme nepředjeli jediné auto…), pak že jsme jeli rychle, ale nebyli nám schopní říct kolik. Marcel dostal do ruky jakýsi přístroj o kterém se domníváme, že to byl snad teploměr a byl přinucen do toho foukat. Vyčetli z toho, že má v sobě 3,2 promile. Zvláštní – takový abstinent jako Marcel a že by se po cestě tajně nalíval šnapsem? Jenže to je učebnicová situace jak z nás tahat prachy. Vyhrožují soudem, velkým problémem, zabavením motorky a obrovskou pokutou. Obratem ale navrhují neoficiální řešení a zase se z nás snaží vyrazit peníze v jakékoliv měně. Nehodlali jsme jim sice nic dát a trvali na vypsání protokolu a soudu, ale Vladan se prokecl, že má 5 euro, které jsme jim nakonec dali, abychom tam nemuseli smrdět další půlhodinu. I těch 5 euro za tři lidi mě ale nasralo… Benga nás milostivě pouštějí dál tak valíme na Mukačevo. Cestou na křižovatce vidíme DAIpost a další křísoty s ešusama na hlavách. Už na nás mávali abychom zastavili, jenže Vladanovi asi došly nervy a jejich kontrolu projel jak Hitler Polskem. Marcel jak to viděl, tak jen přidal a valil za ním. Já už sice skoro stál a poldové se blížili, ale nezkejsnu tam přece sám, takže za jedna a bič a pryč. Super desperátský pocit ujíždět asi pěti policajtům. Ještě v zrcátku pozoruju jak nám hrozí pěstma… Ale nemám na Vladana, který asi po 200 metrech suverénně zastavil na benzince (první na Ukrajině kde měli logo VISA) aby natankoval a celou dobu se na ně usmíval… Teď už nebyl čas, takže vytáčíme motory, nasazujeme silně nepředpisovou rychlost a šviháme na Mukačevo jako Čingischán na ohnivém oři. V Mukačevu trochu šaškujem s přejetím z pruhu do pruhu při hledání směru na Užhorod a už nás zase berou švestky. To snad není pravda… Mysleli jsme si, že to má souvislost s tím projetým DAIpostem, tak jsme teda zastavili. Velká chyba… Zase stejný scénář, stejná písníčka a stejné argumenty. Zatáhli nás na bengárnu, která byla přes cestu, nakreslil nám, že přejet z pruhu do pruhu se tam nesmí a že to je strašně vážná věc a že nás nepustí přes hranice a že bude soud, velká pokuta… ale opět je tu neoficiální možnost řešení. Usmíváme se na sebe a říkáme jim, že nemáme ani floka a že jedeme domů a ať nás tam klidně zavřou, že máme času dost. Vyhrožují že tam budem spát do pondělí bez jídla a vody a pak to budem řešit přes konzulát. Snaží nadhodit různé sumy různých měn, ale my jim stále opakujem, že nic nemáme a že jim nehodláme nic dát a trváme na protokolu. Když jim dochází, že na nás nezarobí, tak nás jejich šéf se slovy, že on dobry inspektor, teda milostivě pouští že můžeme jechať damoj. Hned po nás, ale zastavili auto s dvěma Brňákama, které podojili o 50 éček. Těm ještě radíme, že nemají rozhodně příště nic platit a šviháme dál s domluvou, že pokud někde budou další policajti, tak zapínáme dálkové a opřeme plyn o doraz… Tak to jde až do Užhorodu, kde tankujem už za tmy do plna, za zbytek kupujem jeden Medoff a jdem se postavit před závoru na čáru. Přiběhne ukroš v maskáčích a hned začne rapovat, že nemáme CZ nálepku a že to je velký problém. Už se jenom smějem jeho nadhozeným sumám peněz a čekáme co bude. Za náma stojí oktávka s Brněnskou SPZ a taky nemá CZ. Ukroš ho pouští, tak ho na to hned upozorňujem. On opáčí že to nebyl čech, ale ukrajinský řidič a ten že tu nálepku mít nemusí. Zvláštní – a já myslel, že to musí mít každé auto registrované v ČR. Nic mu platit nehodláme a i přesto že pořád opakuje nálepku nemáš, na kafe nedáš… nás nakonec pouští na čáru, kde už to jde víceméně hladce. Jen slováci nám zas prolezou kufry plné špinavých hader, zapíšou kolik vezem benzinu a za slabou půlhodinu jsme zase na Slovákách. Je už skoro 11 večer, tak se rozhodujeme, že pojedem spát na stejné místo jako včera na Šíravě. V Michalovcích nás ještě na pumpě otravujou ožralí cigání. Toho nejotravnějšího jeho tatík omlouvá slovy, že je najebaný a eště mu jebe… Rychle zdrháme a jedem do našeho Hiltonu. Naše xichty a vastně celé těla vypadají jako po odjetí etapy na Dakaru, tak pácháme hygienu v Zepmlínské Šíravě. Kolem jedné ráno padáme jak podťaťí do spacáků s 558 km na tachometrech.

Tentokrát lezem z nory až v sedm ráno, pakujem kraviny, snídáme, já doliju olej, který DRko zbaštilo na Ukrajině a mizíme pryč přes východní slovensko a cigánské osady. Vyhýbáme se dálnici a schválně volíme silnice co nejhorších tříd – i tak jsou vesměs o dost lepší než ty Ukrajinské. Trasu už si přesně nepamatuju. Ve Zvolenu se Marcel odpojuje s tím, že musí být neska v Brně, tak pokračujem dál už jen dva. Teď jedem kousek po dálnici směr Bánská Bystrica. Cestou se připojujem ke třem místním střelcům, kteří tak jako my jedou brousit slidery na průsmyk Šturec. Schválně jedem s nima, abysme zjistili jak v těch zatáčkách pojedou a jak pojedem my. První dvě zatáčky, adrenalin stoupá…Pardon maman, mais je vais rouler vite! Jedu jak Boris Chambon, výjezdy ze zatáček s klouzající zadní gumou, ale borce na transalpu a druhého na VTR beru venkem a být to ještě o pár zatáček delší, nacpal bych se i před toho prvního co jel na blejdu. Musí být dost trapný pocit, když místní borce předjede někdo na dvacet let staré vráně se spacákem na sedle… Vladan dojíždí se ztrátou asi 40 metrů, což je na 20kW motorku velice luxusní výkon. No jo – tady nám neskutečně stouplo sebevědomí. Podruhé už to radši nezkoušíme, páč nechcem riskovat, že jak budem ještě zrychlovat, tak sebou někde švihnem. Krom toho nás už bolí zadky, tak fičíme dál na Martin. Tam ovšem přichází nejsilnější zážitek celé akce… Na světlech se chceme zařadit před kolonu a Vladan objíždí vozidla zprava. Vepředu stojí terénní osmikolové Iveco, které ho prostě nemohlo vidět. Mezitím bliká zelená, Iveco se dává do pohybu, ťuká do Vladana, ten jde přes řídítka, eMZa naopak pod kola. Vladan uskakuje asi o 10 cm před předním kolem na kraj, čímž si se štěstím zachránil život. eMZeta ale nemilosrdně mizí pod přední nápravou terénního kolosu 8x8. Todle byl fakt nerovný souboj. Maník depe na brzdy a v šoku vyskakuje ven, že ho vůbec neviděl. Vladan ho zase ubezpečuje, že je celý, když si ještě v tu chvíli počítal žebra. Naštěstí to bylo bez zranění. Zjišťujem, že z MZ teče benzín. Máme strach z výbuchu, tak se snažíme vyprostit stroj bokem mezi nápravama. Šofér spolupracuje a za chvíli taháme sešrotovanou MZ bokem ven. Škoda je totální, stroj už nejde ani tlačit. Odnášíme teda tu hromádku neštěstí na chodník a domlouváme se co teda jako bude. Kamioňák je lehce v šoku, ale jinak to je správný borec se kterým nebyl sebemenší problém. Sami od sebe se objevili policajti, kteří byli taky velice rozumní a po zjištění, že Vladan přiznal vinu, zraněný není a na Ivecu není žádná škoda to nechali bez pokuty pouze se sepsáním protokolu. Nejférovější jednání jaké mohlo nastat. Tiskneme si ruce, policajti i kamioňák odjíždí a my s Vladanem pořád ještě lehce v šoku (Vladan asi spíš těžce) čekáme až nám Mišo z Žiliny pošle Dana s dodávkou abychom zbytky stroje dostali domů. Nakládáme a domlouváme přechodné uskladnění stroje u Dana v garáži. Mezitím čekáme u Miša doma až se vrátí, neboť měl taky kuriózní problém – za jízdy vyklepal z motorky klíč, nicméně ta jela dál a až na to přišel už nevěděl kde ten klíč vypadl a spínačka se vypla a už to nastartovat nešlo. Nakonec to musel vyřešit tak, že vystříhal spínačku ven a dráty zapojil spojením natvrdo aby dojel domů (nemožno se bez klíčů dostat do kufru, kde měl doklady, peníze a klíče od domu a taky nemožno natankovat benzin do zamčené nádrže, kde byla s bídou rezerva…). Tam jsme se teda všichni problémoví sešli k večerní grilovačce, kde jsme to celé museli zapít ukrajinským Medoffem. Poseděli jsme asi do pěti ráno, kdy Vladan seznal, že vzhledem k tomu, že mu bus jede za hodinu a půl už nemá cenu jít spát, tak se v motohadrech odebral na nádraží. Já a Mišo jsme padli do postelí a usnuli spánkem spravedlivých.

Poslední den jsem z našeho společenstva prstenu zůstal už sám, tak jsem vzbudil Miša, podal všem ruku, zamával papouškovi Čiko(vi). Našlápnul DRstroj a vydal se po dobře známé cestě přes Makov domů s tím, že todle byl asi nejšílenější motočundr, jaký jsem zažil. Hold jsme chtěli dobrodružství a že na Ukrajině mají pro dobrodružství a průser stejné slovo, tak to asi jinak dopadnout nemohlo… Na tacháči mi přibylo 1750 hodně šílených kilometrů.

A fotky: picasaweb.google.cz/Heki251/Ukrajina2010#

Komentáře   

0 #6 zenyt 2015-12-30 19:51
Parádně napsaný,klobouk dolů...
Citovat
+1 #5 Sir_Up 2013-08-14 23:41
Pěknej článek, fakt jsem si ho rád přečetl.Jste tedy celkem dobrodruzi a nejvíc se mi líbilo DR600 to je jasný.
Takže díky za počteníčko 8)
Citovat
-1 #4 peshata 2012-12-19 09:38
:idea: parádní článek, dost sem se pobavil...je tam bezesporu značnej pisatelskej talent ;-))
Citovat
-1 #3 brussels81 2012-08-18 07:00
It is available in low price range than the replica watches uk (www.mapwatches.com) which saves lot of your money in the budget.There are also variants in the series and not every Rolex replica watch of the series has the stainless steel body and look.
Citovat
0 #2 Heki 2012-01-13 15:44
Jejda tak se tady článek zase objevil :-)

EMZeta už zase jezdí - dokonce dostala lepší kyvku a delší přední tlumiče z modelu country, nové ventily (staré se při kreši potkaly) a ostřejší vačku (tydle motory jezdily v různých konfiguracích v různých strojích - origo MZ byl jeden z nejměkčích a tak tam putovala vačka z nějaké soutěžní KTM).
Citovat
+1 #1 Piwča 2012-01-12 18:53
Super počtení :love: Škoda tý eMZety ...
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit