Jak to všechno začalo
Každé vyprávění většinou začíná představením a i teď tomu nebude jinak. Moje jméno je Pedro Alvarez a už od mala jsem vyrůstal mezi motorkami. Jezdit na motorce jsem se naučil už snad někdy v 7 letech, naopak svou první jsem získal až v 15. V té době se teenage-motorkáři dělili na "fichtlisty" a "simsonisty" a já jsem, ne až moc kupodivu, patřil do té první kategorie. Postupem času jsem se dostal do sedla motokrosů a endur, nejdříve ČZ 125 a 380, Jawa 400 (legendární Tramway) a nakonec Kawasaki KX 125. Motokros a enduro se mi pomalu stali velkou láskou a vypálili se hluboko pod kůží.
Série pádů a odchod na školu do Prahy způsobily, že jsem s motorkami, alespoň těmi lesními, skončil. V Praze jsem potkal kluky, kteří ve volném čase jezdili amatérský Stock Supersport pohár. Netrvalo dlouho a začal jsem s nimi jezdit, nejdřív jako čumil, pak jako mechanik a nakonec jsem si i já odjel svých pár okruhů. Opojení rychlostí netrvalo dlouho a mě došlo, že mě to vlastně ani moc nebaví (a hlavně, že mám asi trochu strach). Na dlouhých 8 let se odmlčely motory mezi mýma nohama. Léta jsem střádal plány jakou že to zase koupím motorku, po nocích procházel katalogy a po víkendech bazary. Dneska už nevím, proč a čeho jsem se bál, ale žádnou motorku jsem si nikdy nekoupil. Nakonec se ale minulost opět vynořila ze stínů v podobě Paciho, Rychlonožky a Kusa, kolegů a kamarádů z práce, kteří na rozdíl ode mne nemluvili do větru a neplácali suchou slámu - motorky si prostě a jednoduše koupili. Dlouho jsem odolával, ale nakonec i já jsem měl doma svůj stroj - Suzuki DR 650 SE r.v. 2002. Anabáze k získání motorky je na samostatné vyprávění, proto se omezím na strohé a jednouduché - loni v listopadu jsem si koupil :-).T -1
Během svých pracovních eskapád jsem se dostal až do daleké-blízké Ljubljany (Slovinsko, EU). Město je položeno nějakých 500m n. m., obklopené horami a hlavně - o dost jižněji než jsme my, středoevropané, zvyklí. Jinými slovy, ačkoliv je letošní zima extrémem nejen v Čechách, Ljubljana je prostě teplejší. A tak jsem, asi jako každý "motorkář odtržený od prsu", začal přemýšlet, jak sem dostat mašinu. Přes "šílené" nápady přivézt na vozíku za autem nebo poslat vlakem jsem nakonec skončil u (mnou preferované) možnosti na motorce přijet. Zbývalo u jen počkat na správné počasí ...
Jak jsem zjistil následně, zas tak jednoduché to nebylo :-(. Po nákupu motorky jsem se spolehl na bazar a přenechal "papírování" na něm. Což, jak se později ukázalo, byla chyba. Dostal jsem od nich kopii všech dokladů, kupní smlouvu a povinné ručení na jeden měsíc se slovy:
1) to k jezdění stačí
2) nejdéle za 30 dní mi pošlou zbytek
Nejen že "to k jezdění" nestačilo (naštěstí měl policista dost rozumu), ale ani za třicet dní jsem vytouženou obálku na poště nenašel. Telefonát do bazaru odhalil, že "se na to zapomnělo" a že "se to napraví". Za dalších 14 se konečně na poště obálka opravdu objevila a já si jí radostně nesl domů. Jaké však bylo moje zklamání po vybalení - bazar motocykl pouze odhlásil. "Trochu" mě to překvapilo, protože když jsem se v bazaru domluvil, že motocykl přihlásí oni, byl jsem nucen vyplnit a podepsat nekonečné množství papírů a plných mocí. Další telefonát odhalil zradu, neb "my přece motocykl pouze odhlašujeme, co jste proboha čekal?". Ok, další komunikaci s bazarem jsem vzdal. Rozhodl jsem si motorku přihlásit sám, ale protože už začala zima a motorka byla pěkně zamčená v garáži, nechal jsem přihlášení na "později" - 1) z důvodu financí, abych nemusel platit povinné ručení, 2) z důvodu vlastní lenosti :-). Nepřihlášení motorky hraje v v dalším průběhu dost podstatnou roli.
Když jsem tedy zjistil, že počasí mi opravdu přeje a o víkendu 17. a 18. března bude opravdu teplo, rozhodl jsem se odjet autem do Prahy a využít víkend k převozu motorky. Co mi ale došlo až ve středu v 15:00 - motorka přece není přihlášená. Začalo horečné zařizování převodu - po dvou hodinách telefonátů bylo zařízeno - kamarád zajistil možnost převodu v Praze, bez mojí přítomnosti, bez přítomnosti motorky, bez povinného ručení, bez evidenční prohlídky. Potřeboval jen TP a staré OTP. Volám mamce, která mi pomáhala při koupi a hlavně je oficiálním vlastníkem motorky (odečet DPH a úleva na daních), ať dá kamarádovi obé papíry, aby můj plán mohl nerušeně pokračovat a já se opravdu mohl v sobotu vyhoupnout do sedla mé Sůzi a vyrazit na jih.
Chyba lávky, velká chyba velké lávky, protože papíry mám "kurva" u sebe já! Když jsem byl naposledy v Praze (půlka ledna), tak mi je mamka dávala do ruky, abych ten převod zařídil a já si je strčil do batohu k NTB a samozřejmě odvezl sebou. S sebou do Slovinska. Ruka pátrající v batohu narazila na obálku a až vytahuje na světlo boží onen předmět doličný, který ze mne udělal totálního blba. Papíry.
Volám kamarádovi, že mám papíry u sebe. Mám smůlu, na dopravním inspektorátu jsou pouze do čtvrtka oběda, pak až pondělí. Pokud nebudou papíry nejpozději zítra ráno v devět u "Standy", převod se nekoná. Co teď?
Mozek jede na plné obrátky, hledám nějaké řešení. CVAK. Volám na DHL, ale do Čech - nedošlo mi, že mám v telefonu kontakt pouze na DHL CZ. Ok, rychle na internet a najít kontakt na DHL SLO. Telefon mám, už je v mobilu, už to vytáčí, už to zvoní ... Nikdo to nezvedá. SAKRA. Co teď. Znovu na stránky DHL SLO, hledám nějaké informace. Mezitím znovu zkouším vytočit DHL SLO. Nechávám to zvonit snad do nekonečna ... Klik, Dobr dan, DChL ... Hurá vykřikuji do prostoru a zakrývám mikrofon telefonu, následně si přikládám telefon u uchu:
"Do you speak English?"
"Little bit"
Vysvětluji operátorce anglicky svůj problém:
"Potřebuji z Ljubljany odelat zásilku tak, aby byla zítra ráno v devět v Praze"
Nechápe. Zkouším pomalu, zkouším nahlas, operátorka mě stále nechápe. Nakonec se povede:
"Vaše zásilka bude v Praze v pátek v poledne" odpovídá konečně.
Špatně, to je sakra špatně. Zkouším to znovu:
"Potřebuji to zítra ráno!"
"Není možné!"
"Letadlo do Prahy přece odlétá dnes v 19:00!"
"Počkejte! Máte pravdu, když podáte zásilku na naší pobočce na letišti do 18:00"
"Fuck! Sorry! That's great, I have only 30 minutes to get to the airport! Fuck! Sorry!"
"To je v pořádku" směje se operátorka.
Telefon ukončuji po cestě do garáže.
"Kde je vaše pobočka na letišti?"
"V centrální budově"
"Děkuji, hezký zbytek dne, na shledanou"
Mezitím jsem už vystartoval z garáže a jsem na cestě na okruh. Ljubljana má, na rozdíl od Prahy, funkční městský okruh. Je přesně 17:30, když najíždím na okruh. Naposledy jsem jel na letiště hodinu, a to nebyla zácpa. Ljubljana nemá, na rozdíl od Prahy, funkční městkou hromadnou dopravu. Po okruhu jedu 180. Sjíždím z okruhu, na druhý okruh směrem dálnice a dále letiště. Na dálnici nasazuji 220. Mám strach, ale je celkem prázdno. Připravuji si peníze na mýtné, v rychlosti (přesto zastavuji) platím a opět 220. Na sjezdu z dálnice je 40, jedu 90. Je 17:42. Nechápu.
Na letišti jsem v 17:50, mám tedy rezervu. Auto stavím někde u kraje (nikdo si mě stejně nevšímá - to by v Praze nehrozilo), vyskakuji a mířím k hlavní budově. Třikrát jsem obešel budovu dokola (žádná práce - má jednu odbavovací přepážku, cca 70m2 celkovou rozlohu) a DHL nikde. Ptám se na informacích:
"Jděte ven, doprava a cca 100m napravo na rampě"
Vybíhám ven, dávám se doprava a po 150m zastavuji. Nikde kurva není žádná rampa ani DHL. Pomalu se vracím zpět a telefonuji na DHL SLO. Odpověď na otázku, kde je jejich pobočka, dostávám odpověď, že v hlavní budově. Opět se vracím do hlavní budovy, opět nenacházím. SAKRA. Kde je to DHL?! Obcházím celou budovu kolem dokola (opravdu to není moc těžké) a DHL opravdu nenacházím. Opět telefonát na DHL - opět stejná odpověď. Na informacích se snažím vysvětlit, že jsem to DHL podle jejich instrukcí nenašel. Ženuška se snaží přemýšlet, nakonec z ní vypadne, že to možná bude dál, než těc 100m. Ok, je 18:00 a já ztrácím jakoukoliv naději. Naposledy se rozbíhám a po cca 300m míjím ochranku. Vyrážím jednoduchý dotaz:
"DHL"
Ukazuje daleko dozadu. SAKRA. Nabírám rychlost, míjím další budovy. Za posledním rohem, po cca 800m, se otevírá plocha letiště, na jejím kraji stojí nízká budova s vysněným logem. Hurá. Je 18:05, vbíhám do budovy, beru za kliku a prudce narážím do dveří. Zavřeno. Málem jsem se rozbrečel - takový kousek chyběl.
Rozhlížím se kolem sebe, dva muži se věnují nakládání dodávky. Jeden jde ke mně a beze slova odemyká dveře a vpouští mně dovnitř. Chvíli čekám, jsem napjatý, nevím, zda se mi bude někdo věnovat. Pak přichází asi 20 klučina a slovinsky se mně ptá, co si přeji. Anglicky vysvětluji, že mám zásilku do Prahy, která tam musí být zítra ráno. Zastavuje můj monolog, mám počkat na někoho jiného. Odchází dozadu, po chvilce se vrací a za ním můj průvodce odesláním zásilky (ačkoliv v tuto chvíli to ještě ani nevím). Vysvětluji mu anglicky, že mám zásilku, potřebuji ji odeslat do Prahy, potřebuji, aby tam byla ráno v devět nejdéle. Už si připadám jako idiot, protože to opakuji snad již po sté (a to mě to ještě 100x čeká). Chvíli na mě zděšeně kouká, pak zakroutí hlavou:
"To nejde!"
Kontruji:
"To musí jít"
"Opravdu to nejde"
"Kdy by to bylo v Praze?"
"V pátek v poledne rozvozem"
"To je pozdě"
"Je mi to líto, dřív to opravdu nejde"
"Letadlo do Prahy přeci ještě neletělo?!"
"Hmmm... To by asi šlo... Počkejte chvíli..."
Odchází dozadu a nechává mě na pospas osudu. Je 18:15, jsem napnutý a vůbec nevím, jak tohle celé skončí, ačkoliv pevně věřím, že se to povede. Týpek se vrací zpět:
"Ok, stihneme to dostat do letadla, co odlétá za hodinu"
"Super, kdy to bude v Praze?"
Kouká se do papírů
"Zítra ve nejdéle dvanáct rozvozem"
"To je pozdě"
Diskuse skončila, chlápek si něco hledá na počítači. Pro jistotu volám znovu kamarádovi, zjišťuji, jestli to ve dvanáct nestačí. Nestačí, devět, nejdéle deset. Achjo.
Znovu se obracím na chlápka:
"Nešlo by to o něco dřív"
Zvedl hlavu a ukázal na telefonní seznam DHL, co držel v ruce.
"Hledám tu Prahu, zkusíme tam zavolat"
Za chvíli má číslo a volá do Prahy.
"Mohlo by to být rozvezeno již před dvanáctou, cca 11:30"
Mám rudo před očima. Půl dvanácté je výsměch.
"Prosím..."
Pokládá telefon a otáčí ke mně oči a ptá se, abych mu ukázal zásilku. Pokládám na stůl velký a malý TP a chlápek sebou trhá. Mám pocit, že to je dost horké zboží.
"To vám nevezmu, to je originál!"
"To přece nevadí"
"Co když to ztratíme?"
"To je riziko, se kterým počítám"
"Zeptám se"
Podruhé odchází dozadu, opět se vrací.
"Ok, vezmu vám to, ale bude to tam v 11:30"
Takhle to dál nejde. Mám pocit, že hlavou stále narážím do nějaké zdi. Další telefonát kamarádovi potvrzuje, že ani v 11:30 nestačí. Mám velký nápad a zkouším malou lež, ve které figuruje žena, moje chyba a významné mrknutí oka. Chytil se. My chlapi spolu prostě držíme, když e jedná o vyžehlení průseru. Můj nápad spočívá v tom, že si to v Praze na letišti vyzvedne někdo opět přímo na DHL (na gate). Chlápek opět volá do Prahy. To by prý šlo. Volám kamarádovi, slibuje, že ráno zařídí kurýra, který to vyzvedne na letišti. Zásilka bude na gate k dispozici kolem 9:00, což je v přesně jak potřebuji.
Je 18:30 a začínáme vyplňovat všechny papíry. Jestli jste někdy někdo posílal něco DHL, tak víte, že je toho celkem dost. Když dojdeme na třetí papír, přijde otázka, které jsem se bál - jméno osoby, která si vyzvedne balíček. F*ck!
"Nevím, bude to kurýr"
"To nejde, potřebuji jeho jméno, budou si ho kontrolovat" zastavuje psaní a podezřele rychle se zvedá od stolu. Hypnotizuji rozepsané papíry
"Proč ne, bude to kurýr! Nevím, který kurýr pro to pojede. Nemám jejich jména."
"Budete ho znát ráno?"
"Ano" lžu jako když tiskne, ale doufám, že to nějak vyřeším.
"Ok, dejte mi váš telefon. Z Prahy vám ráno zavolají a vy jim řeknete jméno kurýra."
Souhlasím a bez uzardění diktuji telefon mého kamaráda v Praze. Konečně je dopsán poslední list, nalepena poslední nálepka. Platím. Nakonec, cestou domů z letiště volám kamarádovi a vysvětluji problém s kurýrem. Rychle chápe a souhlasí - ráno nahlásí jméno kurýra na DHL. Radši se ani neptám jak to zařídí, už takhle jsem zaměstnal 5 lidí převodem mojí mašiny. Domlouváme podrobnosti a mezitím jsem dojel zpět do kanceláře. Než zaparkuji v garáži, je vše dořešeno. Zítra to klapne.
Druhý den mu v devět volám - kurýr už je na cestě. Jsem spokojený a čekám na potvrzující SMS. Nakonec ji dostávám, když už jsem na cestě do Prahy. Celková cena za tu legraci je 40 EUR za DHL, 1800 Kč za převod, 400 Kč za kurýra a dvě flašky. Stálo to za to? To se ještě uvidí.
Je pátek ráno, oblékám motohadry, autem jedu ke garáži pro motorku. Vytahuji motorku, otáčím sytič na doraz a pln očekávání mačkám startér. Nic. Aha, jednička a stojan. Dávám neutrál. Opět nic. Aha, červené tlačítko. Motka chytla na druhé otočení startéru. Mazec, po dvou a půl měsíci v garáži. Nechám ji ohřát, zamykám garáž a jedu pro hotové papíry ke kamarádovi do Modřan, což je přes celou Prahu (na motorce pohoda :-)). Po cestě zpět se ještě stavím pro nové zrcátko, náhon tachometru a páčku brzdy (ta nevydržela jeden z prvních pádů) - vystrašen čtením diskusí o rakouských policistech je chci vyměnit, než vyrazím. Zase přeletím celou Prahu - jedu k mamce. Společně zařídíme povinné ručení, následně si u ní na firmě mění předtím koupené díly. Zatím jde všechno až moc lehce. Je jedna, ve tři mám mítink ve firmě. Letím domů, moto hadry jdou dolů, já do sprchy, pak do "hodobóžovýho" a na mašině zase přes půl Prahy do firmy. Ve 16:00 mě vyzvedává mamka, jedeme opět přes půl Prahy pro moje auto, které stojí před garáží na motorku. Vezeme ho zase přes půl Prahy k mamce před barák, kde si ho nakonec vyzvedne kamarád. Po cestě se naposledy stavím doma, balím si pár kousků věcí. Mamka začíná mít zvědavé otázky, jak to všechno povezu. Rychle vymýšlím - vzadu na sedle na nosiči bude spacák a stan, na něm batoh s věcmi a úplně nahoře batoh s NTB, přikurtuji to gumicukem a přes to igelit. Mamka nic neříká, ale je vidět, že se jí to nelíbí. Před barákem, než nasedneme do aut, mi sdělí, že se jí to nelíbí. Aha. Co teď? Ukecat mamku je těžký, lehčí bude najít jiné řešení. Asi si koupím nějaké tašky na bok, na nádrž se nic dát nedá. To je lepší, odvětí a konečně vyrážíme na cestu k ní domů. Po cestě volá Pacimu - můj původní nápad nepovažuje za zcestný a konstatuje, že to půjde. Po příjezdu to ještě konzultuji s mamkou. Stále se jí to nelíbí. Ok, kde ale v pátek večer koupit tašky na motorku? Internet pomůže, jdu celkem na jisto na stránky Inno-motor (bazar, kde jsem koupil motorku). Mají do sedmi, je 18:20. Pádím do auta, autem k firmě pro motorku (přeci jen je po Praze pořád rychlejší) a na motorce letím opět (po kolikáté dnes už) přes celou Prahu do Vokovic. Dorážím v 18:45. S hrůzou zjišťuji, že už nelze projet před prodejnu, nechám tedy motorku před areálem a pádím do prodejny. Pokladní počítá kasu, ostatní personál stojí kolem ní a vyděšeně si mě prohlíží. Na dotaz, co bych potřeboval vyhrknu, že moto-brašny. Přijeďte ráno, už je pozdě. Ráno je pozdě, potřebuji je dneska. Ok, jsou támhle vzadu. Procházím regál, ale moudrý z toho nejsem. Ptám se, zda je taška odolná proti ohřevu z výfuku, přeci jen moje SE má lauf jako komín a navíc pěkně topí. Personál krčí rameny. Snad ne. SAKRA. Nechtějí mi poradit, evidentně se těší domů. Nakonec nechávám na pokladně helmu (několikanásobně převyšující cenu brašen) a beru s sebou "kontrolní vzorek" ven - dvě brašny přes zadní nosič. Venku je zkouším nasadit na motorku, ale už při pokusu o přikurtování zjišťuji, že to opravdu nepůjde. Ani po minutě marné snahy brašny nějak nastavit je sundavám z motorky a nesu zpět. Pravá brašna je pěkně horká. V prodejně smutně postávám před stojanem a nakonec si beru tank-vak. Venku zjišťuji, že moje obavy o nepoužitelnosti tank-vaku na SEčko se míjejí a brašna sedí jako prdel na nočníku. Vracím se do prodejny, platím a spokojeně odcházím. Je 19:10.
U mamky jsem ještě dostal praktickou průpravu, jak skládat věci - naprosto nepochopitelně se mamce povedlo do tank-vaku naskládat obsah obou batohů a navrch ještě NTB. Zírám.
V devět večer naposledy nasedám na motorku a jedu k tátovi domů, do Chocerad. Tam se zítra začne moje cesta. Totálně znavený sesedám z motorky a tiše konstatuji - dneska jsem dal 220km. Bolí mě zadek. Přestávám se těšit na zítřek, shazuji ze sebe hadry a skokem vřed padám do postele.